Dlouhé týdny uběhly od posledního namočení hořehledského brku do inkoustu. Dnes sáhnu až do nejzazšího kouta, pro inkoust temný tak, že satanova krev je proti němu melounová limonáda s deštníčkem a brčkem. Za těch pár týdnů ve mě totiž uzrála a dokvasila řada zážitků. A málo z nich je pohádkou na dobrou noc...
Vždycky jsem si tak nějak myslel, že se lidstvo zahubí samo. Ale dětsky jsem doufal, že odejdeme z tohohle světa jako dinosauři. S hlavou vzhůru, pusou dokořán a s pompézním výbuchem. Že se odděláme nějakým nedopatřením zmáčknutým čudlíkem nebo alespoň superefektivní biologickou nákazou, kdy se změníme v zombíky a požereme se navzájem.
Byl bych ochoten se smířit i s plíživým oteplováním planety, zvedáním moří, tornády a polárními holomrazy. Útok mimozemšťanů jsem zavrhnul, ale takovej den Trifidů byl na mým žebříčku pořád hodně vysoko.
Bohužel čím dál víc mi dochází, že nedojde k bombastickýmu zániku lidské rasy, ale bude to smrt potupná, lhostejná a nedůstojná. Bude to sebevražda připosranou tolerancí.
Máme to privilegium sledovat ji v přímém přenosu, protože už dávnou jsme si začali podřezávat vlastní žíly, byť to stále dokážeme před většinou té blbější populace schovávat za řezy operační a záchranné. Ale jedno je jisté, proces je to nezastavitelný a definitivní.
Selský rozum z komunikace vymizel, byť se s ním každý ohání. Jsme schopni omluvit si cokoli čímkoli, jen abychom nikoho neurazili nebo nenaštvali. Sebevětší vymyšlená zhovadilost sbírá podporu napříč populací a tolik oblíbené vyhazování lidí oknem na dlažbu pražských náměstí se nepochopitelně nevyužívá. Co nemáte na papíře podepsané a orazítkované, to prostě neexistuje a je uplně jedno, že vám to před 10 vteřinama do očí před osmi svědky někdo potvrdil.
Se smrtí pomazánkového másla jsem se s obtížemi smířil. Že mě bude každej jouda žalovat za to, že jsem mu poslal email bez souhlasu, taky přežiju. Že nemohu domácí chleba prodávat jako domácí koušu už trochu hůř. Tomu, kdo vymyslel pravidelné revize protipožárních nátěrů (ano, skutečně mám kontrolovat, jestli ten neviditelný nátěr je stále funkční), pošlu účet mýho psychiatra. Vytvoření podnikové směrnice o hospodaření s osobními údaji jsem pojal jako slohovku na téma “Před pikolou, za pikolou,...“. Protože odpad z kuchyně mi má svážet neexistující firma, tak žádný odpad neprodukuju – vařim tak dobře, že to všichni sežerou!
Přátelé pojďme se vzepřít, tohle přece nejde. Já vim, že ty super funkční nemocnice a bezchybný silnice jsou dobrej barter za osobní svobodu, ale já bych fakt radší exnul jako dinosaur než jako něčí děvka...
Vždycky jsem si tak nějak myslel, že se lidstvo zahubí samo. Ale dětsky jsem doufal, že odejdeme z tohohle světa jako dinosauři. S hlavou vzhůru, pusou dokořán a s pompézním výbuchem. Že se odděláme nějakým nedopatřením zmáčknutým čudlíkem nebo alespoň superefektivní biologickou nákazou, kdy se změníme v zombíky a požereme se navzájem.
Byl bych ochoten se smířit i s plíživým oteplováním planety, zvedáním moří, tornády a polárními holomrazy. Útok mimozemšťanů jsem zavrhnul, ale takovej den Trifidů byl na mým žebříčku pořád hodně vysoko.
Bohužel čím dál víc mi dochází, že nedojde k bombastickýmu zániku lidské rasy, ale bude to smrt potupná, lhostejná a nedůstojná. Bude to sebevražda připosranou tolerancí.
Máme to privilegium sledovat ji v přímém přenosu, protože už dávnou jsme si začali podřezávat vlastní žíly, byť to stále dokážeme před většinou té blbější populace schovávat za řezy operační a záchranné. Ale jedno je jisté, proces je to nezastavitelný a definitivní.
Selský rozum z komunikace vymizel, byť se s ním každý ohání. Jsme schopni omluvit si cokoli čímkoli, jen abychom nikoho neurazili nebo nenaštvali. Sebevětší vymyšlená zhovadilost sbírá podporu napříč populací a tolik oblíbené vyhazování lidí oknem na dlažbu pražských náměstí se nepochopitelně nevyužívá. Co nemáte na papíře podepsané a orazítkované, to prostě neexistuje a je uplně jedno, že vám to před 10 vteřinama do očí před osmi svědky někdo potvrdil.
Se smrtí pomazánkového másla jsem se s obtížemi smířil. Že mě bude každej jouda žalovat za to, že jsem mu poslal email bez souhlasu, taky přežiju. Že nemohu domácí chleba prodávat jako domácí koušu už trochu hůř. Tomu, kdo vymyslel pravidelné revize protipožárních nátěrů (ano, skutečně mám kontrolovat, jestli ten neviditelný nátěr je stále funkční), pošlu účet mýho psychiatra. Vytvoření podnikové směrnice o hospodaření s osobními údaji jsem pojal jako slohovku na téma “Před pikolou, za pikolou,...“. Protože odpad z kuchyně mi má svážet neexistující firma, tak žádný odpad neprodukuju – vařim tak dobře, že to všichni sežerou!
Přátelé pojďme se vzepřít, tohle přece nejde. Já vim, že ty super funkční nemocnice a bezchybný silnice jsou dobrej barter za osobní svobodu, ale já bych fakt radší exnul jako dinosaur než jako něčí děvka...
- Další článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 23 - Podpupíčí
- Předchozí článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 21. – Lajka ve Sputniku
