Osvobození od čísel: Když je dobrá rána dobrá, i když už je desátá

JirMar

Aktivní člen
Autor vlákna
Tým 19.jamky
11.2.2016
254
484
103
Praha
Jméno
Jiří Mareček
Nedávno jsem si po delší době uklízel ve svém bagu a z bočních kapes postupně povytahoval takový tucet skórkaret. Se zájmem jsem je otevřel, neboť už jsem si nevzpomínal, kdy jsem na tom kterém hřišti hrál a hle – kolonky s počtem ran byly všechny prázdné. Uvědomil jsem si, že si při běžné hře, ať už jdu sám či s někým dalším ve flightu, už přes rok nevedu skóre. Vzpomněl jsem si při tom na velmi zajímavý článek z pera Andreje Halady, který vyšel v časopise Golf Digest. I on se v něm zamýšlel nad klady a zápory vedení skóre a potažmo také hendikepu.

Mým záměrem je tady trochu rozvést tuto pro mnohé kacířskou polemiku, kterou Halada nastínil a zároveň přidat některé své vlastní postřehy. Musím souhlasit s tím, že na rozdíl od jiných golfových zemí jsou Česi cosi jako ciferfetišisti. Statistiky a čísla mohou samozřejmě vaší hře dát potřebné zrcadlo, kde je vidět zlepšení či zhoršení a kde je možné se porovnat s někým jiným. Způsob jakým si toto zrcadlo mnozí domácí golfisté leští, ale připomíná sběratele snímků se sloupy elektrického vedení (pokud znáte Červeného trpaslíka, víte, nač narážím). Trávíme čas porovnáváním skóre na jednotlivých jamkách napříč sezónami, mrzí nás, že kdyby to tam spadlo, nebyla by to osmička ale sedmička. Jak se hendikep snižuje a je těžší a těží zlepšovat, mrzí nás každé desetinové zhoršení. A co hlavně, potkáme-li nového golfistu, je jeho hendikep jedním z důležitých aspektů, které pak formují náš pohled na něj, jako na člověka: „Je to sice strašný kretén, ale má jednociferný hcp.“

Samozřejmě, že teď přeháním, aby bylo zřejmé, nač se snažím narážet. Nicméně nepřeháním zase tolik. Když jsem začínal s golfem, byl jsem doslova posedlý vším, co s hrou souviselo. Zajímaly mě tradice, etika a estetika, pravidla, způsob bodování a řada dalších věcí. Zapisování, hlídání a probírání skóre patřilo k tomu novému pocitu, že jsem golfista. A to tím víc, čím méně jsem byl golfista podle úrovně hry. Vzhledem k tomu, že nemám mnoho času trénovat, začaly mě právě tyto věci jaksi dusit. Jednoduše proto, že sledování špatného skóre, nepřináší takovou zábavu, jako sledování toho dobrého.

Uvědomil jsem si ale jedno, vzhledem k časovým a dalším okolnostem nebudu nikdy golfista skvělý ani nadprůměrný a velmi pravděpodobně ani na úrovni klubového hcp. Prostě tomu nemohu dát to, co by to obnášelo. Má mě ale toto zjištění připravit o radost ze hry samotné, kterou vždycky mám, ať už se mi daří či ne? Má to znamenat, že golfu zamávám na rozloučenou? A chce něco takového po mě samotný golf v rámci regulí?

Podle Haladova článku má v USA vedený hendikep méně než 20 procent hráčů, a to jde o golfovou velmoc. Jak vlastně tito hráči fungují? Určitě je mezi nimi řada takových, co si i přesto pečlivě vypisují skórkarty, sledují si čísla sami a trápí se výsledky. Jsem ale přesvědčen, že jsou mezi nimi i takový, kteří si prostě jdou zahrát golf. Znají pravidla a vědí, že se jim třeba povedlo, zahrát par. Mají z toho v tu chvíli stejnou radost, jako u mám třeba já, je to ale jen jedna jamka v dlouhé nepřetržité řadě dalších. Každá rána je nová, každá má šanci skončit jako dobrá či naopak nehratelná.

Nechci touto lamentací napadat systém skórování či hcp, který mi přijde jeden z nejlepších herních systémů ve sportu vůbec. Jen ukázat, že celá řada rekreačních golfistů trpí pod jhem čísel zbytečně moc. Zkuste někdy zahodit skórkartu na prvním odpališti do koše a podívejte se kolem sebe, jste jen vy, tráva a nebe. A i za vámi ta dobrá rána přijde a bude jedno, že je třeba už desátá.
 
Upraveno moderátorem:
  • To se mi líbí, Shot!
Reactions: od 2 uživatelů
WebGolf.cz