J
ako asi většina lidí i já mám v sobě to, že mi dělá dobře, když udělám něco, za co mě mají ostatní rádi. A tak jsem byl často ten, co s chutí zajišťoval akce pro své kamarády. Tak nějak jsem se prostě nominoval do role kapitána a snažil se zařídit vše tak, aby to klapalo a všichni jsme si to užili. Pozor , nepouštěl jsem se do žádných větších akcí. Na zařízení svatby si mě nezkoušejte objednat. Maximální akce, kterou jsem měl v režii, byla pro osm jedinců. Bavím se tím už dlouhá léta a dovolím si tedy tvrdit, že pro toto malé měřítko mám jistou zkušenost, která mě opravňuje řešit některé věci po svém a trvat na určitých parametrech. Jednou z těchto věcí je složení výpravy. Pokud máte vyrazit někam na 4 dny do 4*+ hotelu, tak řešíte jen spolubydlícího na svém manželském dvoulůžku ve svém pokoji. Vydržet pár hodin denně na hřišti s pitomcem nebo nějakým mimoněm, který se s vámi do krve hádá, že míčky Chromesoft se tak jmenují, protože jedna ze tří vrstev je kovová (pochopitelně z chromu), zvládne asi téměř každý, ale tři týdny v jednom domě, v jedné kuchyni na jedné buggy, to už může být problém. To nechcete stejně tak, jako nechodíte do hospody s někým, kdo vám nesedí.
Mívali jsme ve firmě kolegu. Byl poněkud svérázný, ale v jistém snesitelném rámci. Problém nastal v okamžiku, kdy se byť i jen „němnóžko“, připil. To se z něj stal provokatér. Každý vánoční firemní večírek pak byl sázkou do loterie zda dostane či nedostane od někoho cizího po tlamě. Jeden z takových večírků stojí za vyprávění. Celý večer proběhl celkem v klidu. Jarda se zaměřoval výhradně na obsluhující personál, a ten je zvyklý na ledacos. Vynahradil si to ale při odchodu. Šel jsem si ještě odskočit na WC a když jsem vyšel ven, zaslechl jsem při průchodu kolem baru pohlednou blondýnku jak říká jiné : „Ty vole, pojď se se podívat ven, prej nasrali Frantu“. Zamrazilo mě, protože jsem tušil, kdo způsobil Frantovo rozhořčení a taky mi došlo, že Franta nebude nejspíš rachitický bankovní úředník na důchodu. Nemýlil jsem se. Venku před hospodou stál jen v tričku rozkročený Franta. Plešatý, potetovaný, dvoumetrový hromotluk s rukama o obvodu mých stehen. Těma rukama držel jednoho z mých kolegů asi 10 cm nad zemí. Na každé „stehnoruce“ mu visel jeden další kolega. Ten vepředu moc mluvit nemohl, ale ti dva po stranách se snažili konejšivým hlasem Frantu ukecat. „Neblbni, ti za to nestojí.“ . „Vždyť je to jen vožralej kokot.“ Přidal jsem se připomenutím, že jsou přeci vánoce. Nakonec jsme Frantu ukecali. Dozvěděl jsem se pak následně, že při odchodu Jarda Frantu poplácal po rameni se slovy „Tak čau blonďáku a moc se tady nevožer“. Franta si pak jen vybral z naší party náhradní oběť, protože Jarda nějak záhadně zmizel. S takovým týpkem na dovolenou nechcete.
Proto jsem na rozdíl od předešlých akcí, které jsem zde na jamce spouštěl, nedával poptávku na případné zájemce do veřejného prostoru. Osobně jsem oslovoval ty, se kterými mám již osobní zkušenost a sedli jsem si přístupem ke golfu, životu, humoru a tak vůbec. Tímto se, prosím, zároveň také omlouvám všem neosloveným pohodovým alkoholikům. Jednoho už s sebou mám, toho si jakž takž ohlídám. Dva bych asi nezvládl.
Vzhledem k velikostem ubytování jsou nejvhodnější počty čtyři nebo šest. V prvním kole jsem zrekrutoval kromě švagra Lukáše ještě dva, ale jeden z toho byl nejistý. Po čase se nejistota změnila v jistotu. Bohužel neúčasti. Tak jsme zkoušeli oslovovat další potencionálně vhodné účastníky, ale ukázalo se, že námi zvolený léčebný pobyt má příliš mnoho nežádoucích vedlejších účinků, než abychom nějak snadno sehnali dalšího. V podstatě jsem potřebovali solventního golfového závisláka bez závazků nebo s velmi tolerantním závazkem.
Nakonec se jeden objevil. Byl to jeden ze dvou mých nejlepších kamarádů z vysoké školy. Dlouhá léta jsem ho neviděl a potkali jsme se vloni čistě náhodou na hřišti v Terezíně. Hezky jsme si zavzpomínali a vypadal, že zůstal tím pohodářem co za mlada. Už tenkrát jsem z toku hovoru pochopil, že se z něj stal pravděpodobně velmi, velmi, velmi úspěšný a velmi, velmi, velmi bohatý muž. Po návratu domů jsem si ho samozřejmě hned vygůglil a z obchodního rejstříku zjistil, že s pravděpodobností hraničící s jistotou to tak opravdu bude. Zavolal jsem mu tedy. Vypadal nadšeně, jen potřeboval čas do konce roku, aby zjistil, jestli to dokáže termínově zajistit. Když jsem mu pak posílal podklady, tak jsem si mu dovolil ze staré známosti jemně naznačit některé věci, které asi nebyly moc taktické. To, že budeme bydlet v bungalovu, sami si vařit a že nehodláme v celkových nákladech se vším všudy utratit každý více jak zhruba 70.000 ,- Kč , ho možná jen neznatelně znervóznilo, protože se mnou ještě dál komunikoval. Když jsem mu ale později v žertu naznačil, že doufám, že se nebude mezi námi, zástupci střední třídy, chovat jako „zazobanej debil“, tvářil se nejprve, že to pochopil jako žert, ale pak už mi na žádný můj pokus o kontakt nezareagoval. Nu což!
Vypadalo to tedy, že se budeme muset spokojit pouze se třemi účastníky zájezdu. Nakonec se ale situace ještě jednou změnila. Díky švagrovi. Říkám mu švagře, protože jak se u nás říká : „Jednou švagr, vždycky švagr“. Ve skutečnosti ale mým švagrem už není. Když to jen bleskově shrnu, tak kdysi dávno si vzal za ženu sestru mé ženy, a tak nějak nezvládli bodový systém. Teď už je to vlastně bývalý švagr, který obývá se svou bývalou ženou svůj bývalý dům. Nedávno se ukázalo, že na straně švagra se objevila nová budoucí „bejvalka“. Ukázalo se to tak, že mi zavolal, jestli je to jedno místo stále volné, že by jako někoho měl, byl u toho děsně tajemný a jestli by nám to jako nevadilo. Máme pronajatý bungalov s dvěma ložnicemi a vzhledem k tomu, že Jirka nechrápe, nemám problém sdílet pokoj s ním místo s Lukášem. Takže nakonec budeme přeci jenom čtyři. Já @Jerry, Jirka @DzejBee a švagr Lukáš @Pitching plus jedna.
ako asi většina lidí i já mám v sobě to, že mi dělá dobře, když udělám něco, za co mě mají ostatní rádi. A tak jsem byl často ten, co s chutí zajišťoval akce pro své kamarády. Tak nějak jsem se prostě nominoval do role kapitána a snažil se zařídit vše tak, aby to klapalo a všichni jsme si to užili. Pozor , nepouštěl jsem se do žádných větších akcí. Na zařízení svatby si mě nezkoušejte objednat. Maximální akce, kterou jsem měl v režii, byla pro osm jedinců. Bavím se tím už dlouhá léta a dovolím si tedy tvrdit, že pro toto malé měřítko mám jistou zkušenost, která mě opravňuje řešit některé věci po svém a trvat na určitých parametrech. Jednou z těchto věcí je složení výpravy. Pokud máte vyrazit někam na 4 dny do 4*+ hotelu, tak řešíte jen spolubydlícího na svém manželském dvoulůžku ve svém pokoji. Vydržet pár hodin denně na hřišti s pitomcem nebo nějakým mimoněm, který se s vámi do krve hádá, že míčky Chromesoft se tak jmenují, protože jedna ze tří vrstev je kovová (pochopitelně z chromu), zvládne asi téměř každý, ale tři týdny v jednom domě, v jedné kuchyni na jedné buggy, to už může být problém. To nechcete stejně tak, jako nechodíte do hospody s někým, kdo vám nesedí.Mívali jsme ve firmě kolegu. Byl poněkud svérázný, ale v jistém snesitelném rámci. Problém nastal v okamžiku, kdy se byť i jen „němnóžko“, připil. To se z něj stal provokatér. Každý vánoční firemní večírek pak byl sázkou do loterie zda dostane či nedostane od někoho cizího po tlamě. Jeden z takových večírků stojí za vyprávění. Celý večer proběhl celkem v klidu. Jarda se zaměřoval výhradně na obsluhující personál, a ten je zvyklý na ledacos. Vynahradil si to ale při odchodu. Šel jsem si ještě odskočit na WC a když jsem vyšel ven, zaslechl jsem při průchodu kolem baru pohlednou blondýnku jak říká jiné : „Ty vole, pojď se se podívat ven, prej nasrali Frantu“. Zamrazilo mě, protože jsem tušil, kdo způsobil Frantovo rozhořčení a taky mi došlo, že Franta nebude nejspíš rachitický bankovní úředník na důchodu. Nemýlil jsem se. Venku před hospodou stál jen v tričku rozkročený Franta. Plešatý, potetovaný, dvoumetrový hromotluk s rukama o obvodu mých stehen. Těma rukama držel jednoho z mých kolegů asi 10 cm nad zemí. Na každé „stehnoruce“ mu visel jeden další kolega. Ten vepředu moc mluvit nemohl, ale ti dva po stranách se snažili konejšivým hlasem Frantu ukecat. „Neblbni, ti za to nestojí.“ . „Vždyť je to jen vožralej kokot.“ Přidal jsem se připomenutím, že jsou přeci vánoce. Nakonec jsme Frantu ukecali. Dozvěděl jsem se pak následně, že při odchodu Jarda Frantu poplácal po rameni se slovy „Tak čau blonďáku a moc se tady nevožer“. Franta si pak jen vybral z naší party náhradní oběť, protože Jarda nějak záhadně zmizel. S takovým týpkem na dovolenou nechcete.
Proto jsem na rozdíl od předešlých akcí, které jsem zde na jamce spouštěl, nedával poptávku na případné zájemce do veřejného prostoru. Osobně jsem oslovoval ty, se kterými mám již osobní zkušenost a sedli jsem si přístupem ke golfu, životu, humoru a tak vůbec. Tímto se, prosím, zároveň také omlouvám všem neosloveným pohodovým alkoholikům. Jednoho už s sebou mám, toho si jakž takž ohlídám. Dva bych asi nezvládl.
Vzhledem k velikostem ubytování jsou nejvhodnější počty čtyři nebo šest. V prvním kole jsem zrekrutoval kromě švagra Lukáše ještě dva, ale jeden z toho byl nejistý. Po čase se nejistota změnila v jistotu. Bohužel neúčasti. Tak jsme zkoušeli oslovovat další potencionálně vhodné účastníky, ale ukázalo se, že námi zvolený léčebný pobyt má příliš mnoho nežádoucích vedlejších účinků, než abychom nějak snadno sehnali dalšího. V podstatě jsem potřebovali solventního golfového závisláka bez závazků nebo s velmi tolerantním závazkem.
Nakonec se jeden objevil. Byl to jeden ze dvou mých nejlepších kamarádů z vysoké školy. Dlouhá léta jsem ho neviděl a potkali jsme se vloni čistě náhodou na hřišti v Terezíně. Hezky jsme si zavzpomínali a vypadal, že zůstal tím pohodářem co za mlada. Už tenkrát jsem z toku hovoru pochopil, že se z něj stal pravděpodobně velmi, velmi, velmi úspěšný a velmi, velmi, velmi bohatý muž. Po návratu domů jsem si ho samozřejmě hned vygůglil a z obchodního rejstříku zjistil, že s pravděpodobností hraničící s jistotou to tak opravdu bude. Zavolal jsem mu tedy. Vypadal nadšeně, jen potřeboval čas do konce roku, aby zjistil, jestli to dokáže termínově zajistit. Když jsem mu pak posílal podklady, tak jsem si mu dovolil ze staré známosti jemně naznačit některé věci, které asi nebyly moc taktické. To, že budeme bydlet v bungalovu, sami si vařit a že nehodláme v celkových nákladech se vším všudy utratit každý více jak zhruba 70.000 ,- Kč , ho možná jen neznatelně znervóznilo, protože se mnou ještě dál komunikoval. Když jsem mu ale později v žertu naznačil, že doufám, že se nebude mezi námi, zástupci střední třídy, chovat jako „zazobanej debil“, tvářil se nejprve, že to pochopil jako žert, ale pak už mi na žádný můj pokus o kontakt nezareagoval. Nu což!
Vypadalo to tedy, že se budeme muset spokojit pouze se třemi účastníky zájezdu. Nakonec se ale situace ještě jednou změnila. Díky švagrovi. Říkám mu švagře, protože jak se u nás říká : „Jednou švagr, vždycky švagr“. Ve skutečnosti ale mým švagrem už není. Když to jen bleskově shrnu, tak kdysi dávno si vzal za ženu sestru mé ženy, a tak nějak nezvládli bodový systém. Teď už je to vlastně bývalý švagr, který obývá se svou bývalou ženou svůj bývalý dům. Nedávno se ukázalo, že na straně švagra se objevila nová budoucí „bejvalka“. Ukázalo se to tak, že mi zavolal, jestli je to jedno místo stále volné, že by jako někoho měl, byl u toho děsně tajemný a jestli by nám to jako nevadilo. Máme pronajatý bungalov s dvěma ložnicemi a vzhledem k tomu, že Jirka nechrápe, nemám problém sdílet pokoj s ním místo s Lukášem. Takže nakonec budeme přeci jenom čtyři. Já @Jerry, Jirka @DzejBee a švagr Lukáš @Pitching plus jedna.
Upraveno moderátorem:
