Jak jsem poprvé napájel a krmil hráče na golfovém hřišti
Z dnešní maršálské služby jsem měl už dopředu jisté obavy a mrazení v zádech. Právě ta dnešní měla mít nový a zcela odlišný charakter. Poprvé mi k mým maršálským povinnostem má přibýt poskytování občerstvení hráčům na hřišti. Přestože jsem maršálem již řadu let a na desítkách turnajů jsem sledoval práci hostesek s mobilním občerstvením na bugině, jistá míra nervozity mi nedovolila normálně posnídat.
Do rezortu jsem raději vyrazil o hodinu dříve. Místo běžné ranní prohlídky hřiště a pohovoru se šéfem údržby jsem dojel s buginou k rampě restaurace, připevnil k bugině chladicí box, naplnil ho lahvemi a plechovkami s nápoji a na jednu stranu pečlivě složil kuchařem připravené sendviče. Do druhého boxu uložil pár lahví proseka a tvrdého alkoholu. Do další krabice pak sušenky, oplatky, plastové pohárky na proseko i lihoviny, ubrousky, peněženku a bloček s orazítkovanými pokladními doklady k ručnímu vypsání. Musel jsem z buginy vyházet běžné maršálské pomůcky - lékárničku, dalekohled, pláštěnku, krabici se skórkartami, tužkami, týčky a nalezenými míčky, trubku na bouřku a další. No, bohužel.
První hráče na startu jsem prošvihl právě kvůli fasování proviantu. Telefon z recepce: Hráči prvního flajtu (mimochodem byli tu o hodinu dříve, vyypili před začátkem hry každý tři piva a tři panáky) si zapomněli přibrat Plzeň v plechu. A jsou na dvojce. Fajn, jedu. Plechy převzali, zaplatili, jen zamručeli, že čekali dlouho a že už stihli dojít na další odpaliště. No nic, příště budu rychlejší.
Den se rozběhl a za chvíli bylo plné hřiště. Teplota stoupala, žízeň byla větší, proviant šel na odbyt. Každou chvíli na mě někdo zamával, aby si pořídil pití nebo svačinu. Telefonátů z recepce také přibylo, k některým flajtům jsem se vracel vícekrát. Užívali si to. Napadlo mě, proč si sakra nevzali pití a svačinu sebou z domova? No, možná nestíhali, možná spoléhali na novou službu, o které vedení s předstihem informovalo na všemožných kanálech. Ale nastal problém - drobné na vracení. V restauraci ani v recepci neměli. Takže honem zajet do vesnice do obchodu a na poštu a zajistit si dostatek mincí.
Ani jsem při plnění těch nových úkolů nepostřehl, že všechny flajty mají už po devíti jamkách více jak 25 minut zpoždění. Ano, občas na mě někdo volal nebo zlostně mával, jenže jsem si myslel, že se dožadují dalšího pití (které mi došlo a musel jsem fasovat další) nebo slíbeného vrácení drobných. Také jsem okrajově zaznamenal, že některé flajty skončily po devítce a dál nepokračovaly. Přibývalo telefonátů a nespokojenosti hráčů, že pití není dostatečně vychlazené, cukrovinky v horku tečou a šunka v sendvičích začíná zelenat. Styděl jsem se a omlouval. Do toho další telefonát, tentokrát z vedení - prý stížnosti. Už jsem ani nevnímal, jaké a proč? Vždyť už bylo odpoledne a já se ještě od rána ani nestihl najíst a napít.
Po patnácti jamkách měli všichni více jak hodinu zpoždění. Jeden flajt silně podnapilých jsem odvážel z hřiště i s výbavou, poblili mi buginu a zůstali dlužni dvě stovky. Čert to vem, nějaké malé dýško jsem dostal, zalepím to. Další telefonáty, mávání, nadávky. Už ani nevím, kvůli čemu. Že jsem už neměl to, co chtěli, nebo že pořád stojí a čekají a že já to ještě zdržuji, když vydávám zboží a kasíruji? Dělalo se mi mdlo.
Přišel večer a na hřišti zbylo pár opozdilců, dožadujících se opakovaně služeb "maršálova" občerstvení (i když do klubovny jim zbývaly dvě jamky!). Ostatní to vzdali a dožadovali se vrácení peněz za fee. Nadávali mi jedni i druzí. Já byl groggy, hladový, s mankem přes pět stovek, neschopný večer zkontrolovat hřiště, vypíchnout pitchmarky na grýnech a přestavět odpališťové kameny na zítřejší turnaj. K tomu plné odpadkové koše. Boha jeho, jsem já ještě vůbec maršál? Za celý den jsem nikomu nepomohl hledat míček, poradit s pravidly, domluvit předejití s předchozím flajtem, nikoho jsem nepovzbudil po pokažené ráně, nikomu nevěnoval náhradní míček za utopený v jezeře, neposkytnul náplast na puchýř, nepomohl s postupem u biozóny. Byl jsem zpocený, vystresovaný, neschopný o něčem uvažovat. Asi už jsem starý a nestačím na to.
V tom jsem se probudil. Do budíku mi zbývalo ještě pět minut a já si uvědomil, že to všechno byl jen strašný a zlý sen! V klidu jsem posnídal a vypravil se do rezortu. Tam se s úsměvem pozdravil s děvčaty v recepci a v restauraci, převzal si klíče, vyjel s buginou, zkontroloval pomůcky, objel obvyklou část hřiště, zastavil se u chlapů z údržby, pozdravil srnku se srnčetem a dva zajíce, kouknul se pod modříny, zda přes noc nevyrostly klouzky, podíval se na složení a pořadí dopoledních flajtů, rozhodl se, že na startu se chci potkat a pozdravit s hráči, kteří už dva roky u nás nebyli, a také že se přivítám se skupinou hráčů, kteří k nám naopak jezdí dvakrát ročně a jsou slušná parta. Objížděl jsem hřiště, sledoval dění na něm, zdravil se s hráči, odpovídal na dotazy, sledoval tempo hry a požádal jednu skupinu o zrychlení, pomohl najít dva míče, dovezl šroubovák na utažení kola vozíku, přivezl zapomenutou hůl. Usmíval jsem se a měl radost z plného hřiště, přijímal jsem pochvaly na hřiště a tempo hry, sledoval úsměvy a spokojenost hráčů. Do toho telefon z vedení, jak že to dnes na hřišti jde. No, moc dobře, říkám, bez potíží, všichni spokojeni. Jo, jo, maršál je maršál a jen tak je to správně.
Jindra, Ostravice
Z dnešní maršálské služby jsem měl už dopředu jisté obavy a mrazení v zádech. Právě ta dnešní měla mít nový a zcela odlišný charakter. Poprvé mi k mým maršálským povinnostem má přibýt poskytování občerstvení hráčům na hřišti. Přestože jsem maršálem již řadu let a na desítkách turnajů jsem sledoval práci hostesek s mobilním občerstvením na bugině, jistá míra nervozity mi nedovolila normálně posnídat.
Do rezortu jsem raději vyrazil o hodinu dříve. Místo běžné ranní prohlídky hřiště a pohovoru se šéfem údržby jsem dojel s buginou k rampě restaurace, připevnil k bugině chladicí box, naplnil ho lahvemi a plechovkami s nápoji a na jednu stranu pečlivě složil kuchařem připravené sendviče. Do druhého boxu uložil pár lahví proseka a tvrdého alkoholu. Do další krabice pak sušenky, oplatky, plastové pohárky na proseko i lihoviny, ubrousky, peněženku a bloček s orazítkovanými pokladními doklady k ručnímu vypsání. Musel jsem z buginy vyházet běžné maršálské pomůcky - lékárničku, dalekohled, pláštěnku, krabici se skórkartami, tužkami, týčky a nalezenými míčky, trubku na bouřku a další. No, bohužel.
První hráče na startu jsem prošvihl právě kvůli fasování proviantu. Telefon z recepce: Hráči prvního flajtu (mimochodem byli tu o hodinu dříve, vyypili před začátkem hry každý tři piva a tři panáky) si zapomněli přibrat Plzeň v plechu. A jsou na dvojce. Fajn, jedu. Plechy převzali, zaplatili, jen zamručeli, že čekali dlouho a že už stihli dojít na další odpaliště. No nic, příště budu rychlejší.
Den se rozběhl a za chvíli bylo plné hřiště. Teplota stoupala, žízeň byla větší, proviant šel na odbyt. Každou chvíli na mě někdo zamával, aby si pořídil pití nebo svačinu. Telefonátů z recepce také přibylo, k některým flajtům jsem se vracel vícekrát. Užívali si to. Napadlo mě, proč si sakra nevzali pití a svačinu sebou z domova? No, možná nestíhali, možná spoléhali na novou službu, o které vedení s předstihem informovalo na všemožných kanálech. Ale nastal problém - drobné na vracení. V restauraci ani v recepci neměli. Takže honem zajet do vesnice do obchodu a na poštu a zajistit si dostatek mincí.
Ani jsem při plnění těch nových úkolů nepostřehl, že všechny flajty mají už po devíti jamkách více jak 25 minut zpoždění. Ano, občas na mě někdo volal nebo zlostně mával, jenže jsem si myslel, že se dožadují dalšího pití (které mi došlo a musel jsem fasovat další) nebo slíbeného vrácení drobných. Také jsem okrajově zaznamenal, že některé flajty skončily po devítce a dál nepokračovaly. Přibývalo telefonátů a nespokojenosti hráčů, že pití není dostatečně vychlazené, cukrovinky v horku tečou a šunka v sendvičích začíná zelenat. Styděl jsem se a omlouval. Do toho další telefonát, tentokrát z vedení - prý stížnosti. Už jsem ani nevnímal, jaké a proč? Vždyť už bylo odpoledne a já se ještě od rána ani nestihl najíst a napít.
Po patnácti jamkách měli všichni více jak hodinu zpoždění. Jeden flajt silně podnapilých jsem odvážel z hřiště i s výbavou, poblili mi buginu a zůstali dlužni dvě stovky. Čert to vem, nějaké malé dýško jsem dostal, zalepím to. Další telefonáty, mávání, nadávky. Už ani nevím, kvůli čemu. Že jsem už neměl to, co chtěli, nebo že pořád stojí a čekají a že já to ještě zdržuji, když vydávám zboží a kasíruji? Dělalo se mi mdlo.
Přišel večer a na hřišti zbylo pár opozdilců, dožadujících se opakovaně služeb "maršálova" občerstvení (i když do klubovny jim zbývaly dvě jamky!). Ostatní to vzdali a dožadovali se vrácení peněz za fee. Nadávali mi jedni i druzí. Já byl groggy, hladový, s mankem přes pět stovek, neschopný večer zkontrolovat hřiště, vypíchnout pitchmarky na grýnech a přestavět odpališťové kameny na zítřejší turnaj. K tomu plné odpadkové koše. Boha jeho, jsem já ještě vůbec maršál? Za celý den jsem nikomu nepomohl hledat míček, poradit s pravidly, domluvit předejití s předchozím flajtem, nikoho jsem nepovzbudil po pokažené ráně, nikomu nevěnoval náhradní míček za utopený v jezeře, neposkytnul náplast na puchýř, nepomohl s postupem u biozóny. Byl jsem zpocený, vystresovaný, neschopný o něčem uvažovat. Asi už jsem starý a nestačím na to.
V tom jsem se probudil. Do budíku mi zbývalo ještě pět minut a já si uvědomil, že to všechno byl jen strašný a zlý sen! V klidu jsem posnídal a vypravil se do rezortu. Tam se s úsměvem pozdravil s děvčaty v recepci a v restauraci, převzal si klíče, vyjel s buginou, zkontroloval pomůcky, objel obvyklou část hřiště, zastavil se u chlapů z údržby, pozdravil srnku se srnčetem a dva zajíce, kouknul se pod modříny, zda přes noc nevyrostly klouzky, podíval se na složení a pořadí dopoledních flajtů, rozhodl se, že na startu se chci potkat a pozdravit s hráči, kteří už dva roky u nás nebyli, a také že se přivítám se skupinou hráčů, kteří k nám naopak jezdí dvakrát ročně a jsou slušná parta. Objížděl jsem hřiště, sledoval dění na něm, zdravil se s hráči, odpovídal na dotazy, sledoval tempo hry a požádal jednu skupinu o zrychlení, pomohl najít dva míče, dovezl šroubovák na utažení kola vozíku, přivezl zapomenutou hůl. Usmíval jsem se a měl radost z plného hřiště, přijímal jsem pochvaly na hřiště a tempo hry, sledoval úsměvy a spokojenost hráčů. Do toho telefon z vedení, jak že to dnes na hřišti jde. No, moc dobře, říkám, bez potíží, všichni spokojeni. Jo, jo, maršál je maršál a jen tak je to správně.
Jindra, Ostravice
