Kdybyste se šli zeptat na můj českolipskej gympl, jakej byl Kopčák student, asi vám většina profesorů řekne, že to byl boj, ale zábava. Že pruzení do zaběhlých procesů byla moje kratochvíle, ale když přišlo na věc, vždycky sme se domluvili. S autoritama jsem vždycky zápasil a to mi zůstalo dodnes. Ale žádnou loženě špatnou vzpomínku na český vzdělávací systém nemám a určitě bych vyškráb spoustu těch úsměvných. Je to čtrnáct dní, co jsem se vypravil do škol v okolí Hořehled v rámci projektu Se školou na golf. A je to stejných 14 dní, co Táta parťák rozdělil českou společnost.
Se školou na golf je prima projekt, do kterého ČGF poslední dobou celkem šlape a kluby zajímavě podporuje. Byť bych se na zkostnatělém aparátu federace mohl nebesky vyřádit, tak v tomto případě za mne rozhodně palec nahoru, protože vidět vysvědčení se známkou z výuky golfu člověka u srdce zahřeje, i slzu dojetí uroní.
Táta parťák oproti tomu píchnul do vosího hnízda, když se rozhodl bojovat se státní povinností dělat a hodnotit domácí úkoly. Mě je jeho snaha z výše popsaných důvodů sympatická, ale nerad bych nějakou nevhodnou zkratkovitostí redukoval jeho projev. Takže pokud vás to zajímá, doporučuji si těch pár článků přečíst. A určitě se věnujte diskuzím, protože tam každýmu normálně myslícímu dojde, proč si tenhle národ na hradě vykrmuje tu parodii na prezidenta.
Protože se obě tyhle věci takhle zajímavě potkaly, donutilo mne to nad tím přemýšlet. Všímal jsem si dětí běhajících po tělocvičně, jejich vzájemných interakcí a především přístupu pedagogů. Ten osciloval od “totální ignorace všeho, co se v tělocvičně dělo“ až po “pučte mi to taky, já vám ukážu, jak se to hraje“. Někdo využil mé přítomnosti pro hodnocení písemek, někdo se věnoval svému mobilu, někdo aspoň koukal, jestli dětem v rohu tělocvičny neprodávám hulení. Někdo měl přístup vyloženě přátelský, někdo smířlivě odměřený a několik učitelů si zjevně školu představuje jako výcvik Navy SEALs.
Extrémem byla osoba, která nechala děti na začátku opakovaně nastupovat skoro 15 minut, protože se jí dokola nelíbilo, jak jsou na čáře vyrovnány, že nejsou podle velikosti, lokty vyměřující mezery jsou málo propnuté,...Moje poznámka o zjevně ledabyle zastrčeném tamponu naštěstí zanikla v dusotu dětských nožek.
Snaha vychovávat svoje dvě děti se ani zdaleka neblíží mojí představě ideálu. “Oblíkni se, vyčisti si zuby a sněz snídani“ u našeho čtyřletého málokdy končí alespoň remízou. Respektující výchova popsaná v knize prý nemá vypadat jako Maginotova linie protažená obývákem. Ale dokud pozdraví, poprosí a poděkuje, jsem v podstatě spokojenej.
Co mu ale nejde rozhodně upřít, je zvídavost. On chce pořád něco vědět. Jak se to dělá, z čeho to je, jak to chutná, jak se to počítá, kde se to vyrábí, proč to tak funguje,...99% dětí ve školách vidělo golfové hole poprvé v životě. A vědět nechtěli nic...
Se školou na golf je prima projekt, do kterého ČGF poslední dobou celkem šlape a kluby zajímavě podporuje. Byť bych se na zkostnatělém aparátu federace mohl nebesky vyřádit, tak v tomto případě za mne rozhodně palec nahoru, protože vidět vysvědčení se známkou z výuky golfu člověka u srdce zahřeje, i slzu dojetí uroní.
Táta parťák oproti tomu píchnul do vosího hnízda, když se rozhodl bojovat se státní povinností dělat a hodnotit domácí úkoly. Mě je jeho snaha z výše popsaných důvodů sympatická, ale nerad bych nějakou nevhodnou zkratkovitostí redukoval jeho projev. Takže pokud vás to zajímá, doporučuji si těch pár článků přečíst. A určitě se věnujte diskuzím, protože tam každýmu normálně myslícímu dojde, proč si tenhle národ na hradě vykrmuje tu parodii na prezidenta.
Protože se obě tyhle věci takhle zajímavě potkaly, donutilo mne to nad tím přemýšlet. Všímal jsem si dětí běhajících po tělocvičně, jejich vzájemných interakcí a především přístupu pedagogů. Ten osciloval od “totální ignorace všeho, co se v tělocvičně dělo“ až po “pučte mi to taky, já vám ukážu, jak se to hraje“. Někdo využil mé přítomnosti pro hodnocení písemek, někdo se věnoval svému mobilu, někdo aspoň koukal, jestli dětem v rohu tělocvičny neprodávám hulení. Někdo měl přístup vyloženě přátelský, někdo smířlivě odměřený a několik učitelů si zjevně školu představuje jako výcvik Navy SEALs.
Extrémem byla osoba, která nechala děti na začátku opakovaně nastupovat skoro 15 minut, protože se jí dokola nelíbilo, jak jsou na čáře vyrovnány, že nejsou podle velikosti, lokty vyměřující mezery jsou málo propnuté,...Moje poznámka o zjevně ledabyle zastrčeném tamponu naštěstí zanikla v dusotu dětských nožek.
Snaha vychovávat svoje dvě děti se ani zdaleka neblíží mojí představě ideálu. “Oblíkni se, vyčisti si zuby a sněz snídani“ u našeho čtyřletého málokdy končí alespoň remízou. Respektující výchova popsaná v knize prý nemá vypadat jako Maginotova linie protažená obývákem. Ale dokud pozdraví, poprosí a poděkuje, jsem v podstatě spokojenej.
Co mu ale nejde rozhodně upřít, je zvídavost. On chce pořád něco vědět. Jak se to dělá, z čeho to je, jak to chutná, jak se to počítá, kde se to vyrábí, proč to tak funguje,...99% dětí ve školách vidělo golfové hole poprvé v životě. A vědět nechtěli nic...
- Další článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 21. – Lajka ve Sputniku
- Předchozí článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 19. – Petl Ček
