Všichni bychom měli prahnout po klubovém životě. Ze všech stran je nám vštipováno, že jedině podle neutuchající žízně po klubového hemžení se pozná kvalita klubu. Že to je primární ukazatel oblíbenosti a atraktivity. Že je nutné se družit, trávit čas společně, mít se rádi. A že to hřiště, co tyto atributy nemá, byť je sebekrásnější a kvalitnější, tak je uvnitř mrtvé. Ale proč?
Jedna z mnoha věcí, které mne na golfu uhranuly, je jeho nenápadná bezprostřednost a bezelstná překvapivost. Jakékoli zrady netuše, si rezervujete teetime na Hostíku v 7:30, protože máte akorát ty 2 hoďky, než se svět kolem vás probudí. Za omamující vůně svěžího oroseného rána se už rozmachujete na prvním tee, když maník vzezřením návštěvníka Woodstocku 1970 vám hláškou “Prej du s tebou...“ pošle první drive do kytek. A najednou máte spolutrpitele a vše je jinak. Místo oduševnělého hloubání nad svojí hrou a hraní 3 míčů (a počítání jen kombinace těch nejlepších ran) vás čeká:
a) Jedna z nejlepších her vašeho života s budoucím novým známým -> kamarádem -> přítelem -> golfovým parťákem na zbytek života
b) Trapné chválení sebehorších ran a úprk z devátého greenu přímo do kufru auta
c) Totální konsternace nad tím, jak vám zcela cizí člověk má potřebu vyprávět svou sáhodlouhou golfovou historii, veškerá zranění zapříčiňující to, že ačkoli je HCP 6 tak hraje na HCP 78, a že i tuhle naprosto obyčejnou plácanou je nucen vyhazováním míčů z kapes a vykopávání z autu povýšit na Masters
Ponechám stranou, která z variant potkala na Hostivaři mne. Ale je přece úžasné, během sportovní kratochvíle poznat novou postavu, která má potenciál obohatit váš budoucí život. Ať už natrvalo a nebo jen na těch nekonečných 150 minut utrpení. Není tohle náhodou samotná esence družení, jedna ze základních částí klubovosti?
Člověk je z podstaty tvor společenský a mělo by pro naše jsoucno být lákavé někam patřit, být něčeho součástí. Jsem skutečně šťastný, když mohu trávit čas (nejen na golfu) s lidmi, které mám rád. Které jsem si za přátele vybral, ať už z jakéhokoli důvodu. A oni mne. Absolvovali jsme výběrové řízení, které skončilo oboustrannou shodou. A ptal se někdo vás, jestli chcete Frantu v klubu?
Poslední dobou čím dál citlivěji vnímám, že jsou prezidenti/ manažeři/ STKáři/ majitelé/...veřejně takřka pranýřování za to, že dostatečně nepodporují klubový život. Že se pro členy málo dělá, že kluby nejsou atraktivní a proto z nich lidé odchází. Tahle mince má ale i druhou, temnější stranu:
Jedna z mnoha věcí, které mne na golfu uhranuly, je jeho nenápadná bezprostřednost a bezelstná překvapivost. Jakékoli zrady netuše, si rezervujete teetime na Hostíku v 7:30, protože máte akorát ty 2 hoďky, než se svět kolem vás probudí. Za omamující vůně svěžího oroseného rána se už rozmachujete na prvním tee, když maník vzezřením návštěvníka Woodstocku 1970 vám hláškou “Prej du s tebou...“ pošle první drive do kytek. A najednou máte spolutrpitele a vše je jinak. Místo oduševnělého hloubání nad svojí hrou a hraní 3 míčů (a počítání jen kombinace těch nejlepších ran) vás čeká:
a) Jedna z nejlepších her vašeho života s budoucím novým známým -> kamarádem -> přítelem -> golfovým parťákem na zbytek života
b) Trapné chválení sebehorších ran a úprk z devátého greenu přímo do kufru auta
c) Totální konsternace nad tím, jak vám zcela cizí člověk má potřebu vyprávět svou sáhodlouhou golfovou historii, veškerá zranění zapříčiňující to, že ačkoli je HCP 6 tak hraje na HCP 78, a že i tuhle naprosto obyčejnou plácanou je nucen vyhazováním míčů z kapes a vykopávání z autu povýšit na Masters
Ponechám stranou, která z variant potkala na Hostivaři mne. Ale je přece úžasné, během sportovní kratochvíle poznat novou postavu, která má potenciál obohatit váš budoucí život. Ať už natrvalo a nebo jen na těch nekonečných 150 minut utrpení. Není tohle náhodou samotná esence družení, jedna ze základních částí klubovosti?
Člověk je z podstaty tvor společenský a mělo by pro naše jsoucno být lákavé někam patřit, být něčeho součástí. Jsem skutečně šťastný, když mohu trávit čas (nejen na golfu) s lidmi, které mám rád. Které jsem si za přátele vybral, ať už z jakéhokoli důvodu. A oni mne. Absolvovali jsme výběrové řízení, které skončilo oboustrannou shodou. A ptal se někdo vás, jestli chcete Frantu v klubu?
Poslední dobou čím dál citlivěji vnímám, že jsou prezidenti/ manažeři/ STKáři/ majitelé/...veřejně takřka pranýřování za to, že dostatečně nepodporují klubový život. Že se pro členy málo dělá, že kluby nejsou atraktivní a proto z nich lidé odchází. Tahle mince má ale i druhou, temnější stranu:
- Ke dni splatnosti roční členských příspěvků je jich uhrazeno sotva 40%, ke konci aktuální sezóny jich stále není uhrazeno přes 20% (přesto musí být hřiště sekáno, zaléváno, hnojeno,...)
- Informace o dění v klubu (na webu, v newsletteru, na FCB, instagramu, na nástěnkách, na prkýnkách na záchodech,...) čte sotva 30% členů, přesto si poté stěžují, že nemohou informace dohledat
- Na jakýkoli podnět podílet se nebo se vyjádřit k aktivitám klubu či hřiště reagují vždy stejní lidé (a díky bohu za ně), je jich asi 0,05% všech členů
- Z turnaje se domů prchá ještě před vyhlášením. Běžně z oslav odcházíte před rozdáním dárků?
- Další článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 16. – Pavarottiho tenor
- Předchozí článek v seriálu 'Deníček golfového manažera': Deníček golfového manažera 14. – Xichty!
